úterý 28. října 2014

Maroko - I.část


Úvod

Do Maroka jsme se vypravili ve dvou s přítelkyní Zuzkou. Návštěva Maroka byl její nápad, po sérii našich návštěv východoevropských zemí v minulých letech chtěla letos zkusit něco exotičtějšího.
Ani já jsem nebyl proti, a protože bylo Zuzčiným přáním tuto zemi navštívit, nechal jsem tentokrát plánování a výběr míst na ní. Pro oba dva to byla první cesta mimo evropský kontinent. Moc jsme netušili, co od této země čekat, dojmy lidí, kteří ji již navštívili, byly smíšené. Proto se naše zvědavost mísila i s obavami, co nás zde čeká.

Výpravu jsme naplánovali na přelom října a listopadu s tím, že zde již nebude takové vedro. Délku pobytu jsme nakonec zvolili z časových důvodů na pouhých 11 dní. Měli jsme naplánováno, že z Prahy do Marrákeše poletíme letadlem s přesedáním v Miláně, zpět poletíme z Fesu do Říma, tam si necháme celý den na procházku městem a odtamtud pojedeme autobusem Student Agency do Brna. Naše putování po Maroku se tedy bude odehrávat přibližně mezi městy Marrákeš, Fes a v jejich dosahu. Za 11 dní se bez auta v této zemi více stihnout opravdu nedá.

Na cestu si každý bereme velký batoh, váha jednoho jen mírně přesahuje 10 kg. V nich máme sbaleno jen několik kusů oblečení, základní hygienu, stan, karimatky a spacáky. Žádné jídlo nebereme, počítáme s tím, že díky nízkým cenám se budeme stravovat na místě. Já beru pouze dezinfekci na pitnou vodu a jako vždy lahev slivovice jako prevenci střevním problémům.

0. den 

Sraz si dáváme v podvečer na hlavním nádraží v Praze a hned jedeme na ruzyňské letiště, odkud nám letí letadlo do Milána kolem deváté hodiny večer. Letíme s italským nízkonákladovým dopravcem EasyJet, takže na nějaké občerstvení v letadle můžeme zapomenout. Let trvá přibližně dvě hodiny. Po příchodu do letištní haly v Miláně je zde téměř prázdno, vše je zavřené, jen pár lidí zde pospává na různých místech, dokonce i na pásech pro odbavení zavazadel. Jeden Arab v hale právě klečí na koberečku a modlí se. Chvíli ještě studujeme průvodce, přitom potkáváme jednu Češku, která letí do Maroka za přítelem, kterého si zde našla při letní práci v hotelu. Za chvíli nás přepadá únava, takže hledáme nějaké místo, kam si lehnout. Na plánku letiště zjišťujeme, že i na tomto letišti se nachází kaple, tak zamíříme tam. Je prázdná a zdá se, že sem téměř nikdo nechodí. Zuzka si lehá ve spacáku na podlahu, já si vystačím jen s dřevěnou kostelní lavicí a snažím se spát, chvilkama se mi to i daří.

1. den

Letadlo do Marrákeše letí brzy ráno, musíme tedy v pět hodin jít na odbavení. V letadle zjišťujeme, že máme místa rezervovaná zrovna vedle Češky, kterou jsme večer potkali na letišti, jaká náhoda. Stále si stěžuje, že ji někde něco bolí, ke konci už je trochu otravná. 

Po třech hodinách letu vystupujeme v Marrákeši, který byl založen v 11. století, patří mezi čtyři marocká královská města (spolu s Rabatem, Fesem a Meknesem) a dnes má asi 1 600 000 obyvatel. Po výstupu z letadla na letišti v Marrákeši je znát oteplení. Je odhadem něco přes 20 stupňů, celkem dusno a zatažená obloha. Letištní hala je pěkná, moderní, ale zároveň je zde patrná inspirace islámskou architekturou. Při výstupu z haly ven směrem do města si říkáme, jestli jsme vůbec v Africe, zatím to zde působí dosti civilizovaně a připomíná mi to spíše Španělsko. 

Vydáme se na autobus, který jezdí z letiště na hlavní náměstí Jema el Fna. V autobusu jedeme nakonec jen my dva, taxík by byl možná levnější. Vystupujeme na náměstí a hned jdeme hledat náš hostel, který máme rezervovaný přes internet. Je asi 2-3 kilometry odtud v uličkách na okraji historické části Medina.  K dispozici máme pouze malou přibližnou mapku vytištěnou ze stránek hostelu. Když už se přiblížíme k místu, kde by měl hostel být, odchytnou nás dva místní kluci s tím, že nás odvedou. Je mi hned jasné, co za to budou chtít, ale nedá se jich nijak zbavit, nepomůže ani úprk za jejich zády do vedlejší uličky. Nakonec se stejně necháme ten kousek odvést, protože bychom sami hostel hledali asi ještě dlouho.  Dovedou nás až k jeho dveřím, kde samozřejmě chtějí bakšiš, dáme jim pouze pár drobných, jsou nespokojeni, ale víc jim dát odmítáme. Po zaklepání na dveře nám otevírá uklízečka. Hostel sídlí ve starém domě, který je typický pro tohle město. Zvenku jde o nenápadný dům, který je sotva vidět, protože je sevřený v okolní zástavbě. Ale ihned po vstupu se člověk octne v malém a útulném atriu, které je nahoře otevřené směrem k obloze a v případě deště se dá zakrýt plachtou. Atrium je obloženo hezky zdobenými kachličkami, uprostřed je malá fontánka a slouží zároveň jako dvorek i obývák. Odtud se vstupuje po obvodu do jednotlivých pokojů. Ve vyšších patrech se do pokojů vstupuje z ochozu. Plochá střecha domu slouží jako terasa. Domům tohoto typu se říká riády. Nejspíše jsme přišli moc brzy, protože ještě není vše připraveno. Posadíme se tedy do křesel v atriu a čekáme, až bude hotovo. Ihned mě zaujme zdejší styl úklidu. Uklízečka vždy napustí plný kýbl vody, vylije ho na podlahu a pak všechnu vodu smete do kanálku uprostřed atria. Stejným způsobem ale čistí i stěny. Polévá je celé, ať už jsou zde kachličky nebo omítka s malbou. Proudu vody neuniknou ani vypínače, zásuvky a vedle visící obraz, jehož barvy ihned začnou stékat po zdi dolů. 

Atrium v hostelu

Po dokončení úklidu jsme zavedeni do našeho pokoje, kde je šest postelí. Po krátkém odpočinku se jdeme podívat do města. Z hostelu jdeme spletí úzkých uliček směrem k hlavnímu náměstí. Čím více se k němu blížíme, tím je v ulicích větší ruch. Orientace ve staré Medině je složitá, až téměř nemožná. Její rozloha je totiž srovnatelná s rozlohou menšího českého okresního města. Tvoří ji velmi úzké uličky, kudy neprojede žádný automobil. Na ulicích je natěsnán jeden stánek vedle druhého, spíše to tu připomíná jednu velkou tržnici. Panuje zde čilý ruch, trhovci pokřikují na kolemjdoucí, místní lidé zde ve velkém nakupují, mezi tím vším kličkují kola a spousta motorek. Ve stáncích se prodává úplně vše od místních výrobků, přes různá jídla, chlebové placky až po ovoce a zeleninu. Jako prodejní stánky slouží miniaturní místnosti v přízemích domů, které jsou otevřené přímo do ulice. Pro koho zde nezbylo místo, prodává na ulici přímo na zemi. Vůně koření, pečiva a ovoce se zde vzájemně přebíjí s pachy tlejících zbytků masa a zeleniny a různých výkalů. Atmosféru doplňují zdejší toulavé kočky a psi. Jednou za čas projde po ulici osel s nákladem. V okolí hlavního náměstí se uličky plynule mění v krytá tržiště a hustota lidí se ještě zvyšuje. Snad každé řemeslo zde má svůj vlastí trh (zdejším trhům se říká souky). Většina řemeslníků má hned vedle stánku i malou dílnu.

Košíkářský souk

Trhy v Medině

Co se neprodá na trhu, postupně hnije na ulici

Tato ulice je na místní poměry v Medině spíše hlavní třídou

Konečně přicházíme na náměstí Jema el Fna. V těchto hodinách se zde toho zatím moc neděje, náměstí ožívá až v podvečer.  Je zde několik stánků, kde se prodává velmi dobrá šťáva z čerstvě vymačkaných pomerančů.  Každý si dáváme jednu sklenici a pokračujeme hledat něco k jídlu. Kolem náměstí jsou většinou obyčejné restaurace pro turisty, které jsou předražené stejně, jako u nás. My chceme ale něco levného a místního. Kousek dál v přilehlé ulici jsme konečně našli to, co jsme hledali.  Miniaturní jídelna o velikosti garáže s pultíkem a třemi stoly sloužící hlavně  místním. Kupujeme si fazolovou polévku s chlebovou plackou, která je opravdu dobrá a stojí v přepočtu kolem deseti korun. 

V poledne je na náměstí Jema el Fna docela klid

Náměstí Jema el Fna dopoledne
 
Na konci náměstí se vstupuje do velké kryté tržnice
 
Pohled z náměstí k největší mešitě Koutoubia

Fazolová polévka s chlebovou plackou je zdejším oblíbeným jídlem

Pak se znovu vnoříme do spleti uliček staré Mediny a bloudíme zde tak dlouho, až se úplně ztrácíme. Žádné podrobné mapy se všemi ulicemi neexistují a mapy v průvodcích zde nejsou skoro k ničemu. Prodíráme se uličkami a souky, každou chvíli nás někdo otravuje s tím, že nám chce dělat průvodce. Mnoho těchto falešných průvodců se snaží turisty nalákat do nejrůznějších obchodů, aby pak dostali svou provizi za jejich nákup. Provizi samozřejmě zaplatí turista ve zvýšené ceně za zboží. 

Typická ulička v Medině

Jedna z těch širších ulic v Medině
 
V Medině se ukrývá spousta podobných mešit

Ulička v Medině s další mešitou

Uprostřed domovních bloků jsou stovky podobných nádvoří

Spousta vedlejších uliček je slepých


Vstup do jedné z mnoha měšit


Podobných zákoutí jsou v Medině snad tisíce

Do Mediny se vstupuje přes opevnění mohutnými branami


Po několika hodinách bloudění a poznávání zdejšího života se již unaveni ruchem opět dostáváme na náměstí Jema el Fna, což v překladu znamená shromáždění mrtvých. Už je podvečer, takže zdejší ruch je v plném proudu. Náměstí se proměnilo v jeden obří cirkus, přibyly stánky, zaříkávači hadů, bubeníci, chovatelé opic, vypravěči příběhů a mobilní zubař se stolkem plným protéz a vytržených stoliček, kterého jsme bohužel nikdy neviděli v akci. Kolem stojí stovky přihlížejících.  Díky své atmosféře bylo náměstí zapsáno do nehmotného dědictví UNESCO. Samo o sobě však moc hezké není. Je to velký volný prostor neurčitého tvaru, který působí spíše jako náhodně vzniklá proluka. My jdeme na terasu jednoho z domů, kde kavárna, dáváme si mátový čaj a pozorujeme ruch na náměstí z výšky. 

Pozdě odpoledne se náměstí Jema el Fna celé zaplní
 
Jema el Fna v podvečer

Mobilní zubař uprostřed náměstí

Večerní atmosféru na náměstí Jema el Fna jsem se pokusil zachytit krátkým videem:


Zpět do  hostelu jdeme tentokrát už po obvodu Mediny kolem hradeb, abychom opět nezabloudili. V ulici nedaleko hostelu si k večeři dáváme další dobrou a levnou polévku s chlebovou plackou.


2. den

Další den máme v plánu dokončit prohlídku Marrákeše a podívat se na jeho nejvýznamnější památky. Nejdříve jdeme do botanické zahrady, která leží podle mapy nedaleko od hostelu na sever od Mediny. Nakonec ji hledáme celkem dlouho, protože v průvodci je na mapě špatně nakreslená.  I když je místo velmi navštěvované turisty, vstupné stojí pro jednu osobu v přepočtu pouhých 25 Kč (jak později zjišťujeme, je to jednotná cena vstupného do všech marockých památek). Zahrada je pěkná, rostou zde hlavně palmy a kaktusy, na konci zahrady stojí tmavě modrá budova muzea. 

 
Vstup do botanické zahrady

Botanická zahrada

Botanická zahrada

Botanická zahrada

Botanická zahrada

Botanická zahrada - budova muzea

Po prohlídce zahrady máme v plánu jít zpět do centra a prohlédnout si zdejší největší mešitu. Hned před zahradou nás odchytne taxikář. Cena se nám zdá ale moc vysoká, proto odmítáme a dáme se na odchod.  Taxikář však hned nabízí poloviční cenu, takže nastupujeme a necháme se svézt opět na hlavní náměstí. Většinu vozového parku zdejších taxíků tvoří asi čtyřicet let staré nesmrtelné Mercedesy, u nás jsou známy pod přezdívkou piano. Zbytek vozového parku je tvořen zánovními Daciemi, kterým ale zdejší provoz moc nesvědčí a čtyřicetileté mercedesy je nejspíš přežijí.  I když je ve vozech taxametr, taxikáři jej obvykle nezapínají a platí předem domluvené ceny.  Z taxíku můžeme sledovat zdejší dopravu, která je velmi chaotická, nejsou zde vyznačeny jízdní pruhy, takže vedle sebe jede tolik aut, kolik se jich zrovna vejde. Občas jsou zde sice semafory, ale většinou v křižovatkách platí právo silnějšího. Mezi auty se ze všech stran proplétají všudypřítomní motorkáři, občas projede osel s vozem. Přechody pro pěší jsou jen někde, takže chodci musí často hledat skulinky mezi auty, aby silnici přešli. 

Z taxíku jdeme k největší mešitě ve městě, která stojí kousek od Jema el Fna. Její součástí je vysoký hranatý minaret mešity Koutoubia, který je vysoký asi 70 metrů a je hlavním orientačním bodem ve městě. Stavba začala v roce 1150. Původně byl pokryt omítkou s dekoracemi, dnes tvoří povrch obnažené kameny. Do všech mešit v Maroku mají ale nemuslimové vstup zakázán. 

Mešita Koutoubia
 
Mešita Koutoubia

Kolem mešity se rozkládají velké udržované parky. Je vedro, něco přes 30 stupňů, takže chvíli odpočíváme v parku a pozorujeme několik zdejších toulavých psů. Pak nás chvíli otravuje prodavač vody navlečen do směšného obleku a ověšený měděnými nádobkami. Když nic nechceme, prohodí v angličtině několik sprostých slov a jde pryč. 

Jeden z parků za mešitou
 
Koutoubia z parku

Až největší vedro ustoupí, vydáváme se hledat mešitu Kasby, v jejíž blízkosti jsou Saadské hrobky. Naštěstí není problém místo najít, protože leží kousek od jedné z hlavních ulic. Cestou jsem málem šlápl na useknutou slepičí hlavu na chodníku. Minaret mešity El Badi je podobný jako u Koutoubie akorát menší a zdobnější. 

Staré Mercedesy čekají před mešitou El Badi na své zákazníky

Mešita El Badi

Úzkým průchodem za mešitou procházíme za vstupné k Saadským hrobkám, které jsou nejvýznamnější památkou ve městě. Pochází ze 16. Století, později byly zazděny a zapomnělo se na ně, znovu byly objeveny až ve 20. Století na leteckých snímcích a zpřístupněny. Jde o menší dvůr mezi vysokými zdmi, při zemi se nachází samotné hrobky, některé jsou umístěny uvnitř bohatě zdobených staveb. 

Saadské hrobky
 
Saadské hrobky

Interiér Saadských hrobek

Interiér Saadských hrobek

Detail výzdoby Saadských hrobek

Další památkou, kterou chceme navštívit, jsou ruiny paláce El Badi, Procházíme od hrobek jižní částí Mediny, která zde má odlišný vzhled. Ulice jsou rovnější, širší, je zde méně obchůdků i lidí. 

Jižní část Mediny je mnohem klidnější

Místo našeho paláce jsme ale narazili na královský palác, který je schován za hradbami a střežen vojáky. Musíme jej tedy celý obejít přilehlými ulicemi, které už nejsou tolik přitažlivé. Po dlouhé době se nám palác konečně podařilo najít, ale zjišťujeme, že na prohlídku máme jen 20 minut. I když byl palác v minulosti z velké části zničen, dodnes z něj zbyly rozlehlé a mohutné trosky kolem velkého obdélného nádvoří s bazénem uprostřed.  Nad palácem létají hejna čápů, kteří zde hnízdí.

Palác El Badi
 
Palác El Badi

Palác El Badi

Palác El Badi

Nad palácem hnízdí čápi
 
Výhled z paláce na marrákešské střechy

 Po prohlídce už se stmívá, jdeme proto k hostelu. Cestou si dáváme opět polévku s plackou. Sedí tam jeden starší pán, který se s námi snaží bavit. Jmenuje se Aziz a je obchodníkem s koberci. Dovídáme se tak něco málo o životě ve městě a jiné věci. 

Mešita Koutoubia večer

Po večeři jdeme na hostel. Tam nám byl majitelem nabídnut dvoudenní výlet minibusem do poušti Erg Chebbi, který zahrnuje i návštěvu všech zajímavých míst na trase. Všechna tato místa jsme měli zahrnuta ve svém přibližném plánu cesty, ale začínalo být jasné, že během jedenácti dní nemáme šanci všechna vidět. Díky tomuto výletu bychom se na všechna místa rychle dostali a ještě by nám zbyl den navíc. Na druhou stranu je nám ale jasné, že oproti naší samostatné cestě to bude o něco dražší a připravíme se o hodně zajímavých zážitků. I když nemáme v oblibě jakoukoliv organizovanou turistiku, nakonec jsme se rozhodli, že si výlet koupíme a ušetřený den využijeme k návštěvě města Essaouira, které původně nebylo v plánu a podíváme se tak i na pobřeží Atlantiku.

3. den


Dnes je první den, kdy máme v plánu vyjet města do přírody. Máme domluven minibus, který nás doveze do údolí Ouzoud s velkým vodopády, kde by měli žít i makakové. Večer nás minibus má zavést zase zpět. Běžné autobusy zde bohužel moc nejezdí, Ouzoud leží daleko od hlavních cest. Cesta minibusem trvá téměř tři hodiny. Na parkovišti nad vodopády k nám přichází průvodce. My si ale chceme údolí projít sami. Po několika minutách přicházíme k vodopádům z horní strany. Pod nimi směrem po proudu začíná dlouhé údolí. Červené kopce kolem něj jsou již předhůřím Vysokého Atlasu. Vodopády jsou vysoké asi 70 metrů, pod nimi je na říčce několik  modrých jezírek, kde se dá plavat loďkou, v jednom z nich se dá i koupat. Bohužel je vidět, že i sem už doráží turistický průmysl. 

Údolí Ouzoud

Pěšinkou mezi stromy sestupujeme serpentinami dolů pod vodopád.  Asi v polovině cesty dolů sedí Berber se skupinkou napůl ochočených makaků, které přikrmuje oříšky. Jde spíše o placenou atrakci pro turisty. 

Makak magot v údolí Ouzoud
 
Makak magot

Krmení makaků

Zde se k nám přidává místní pes, který nás doprovází celou cestu k řece a pak až k vodopádům. Několikrát se zastavujeme na různých místech u řeky. Když pokračujeme dále, pes zde vždy zůstane ležet, po nějaké době chůze se ale vždy objeví na pěšině kus před námi a vede nás správným směrem až k vodopádům. 

Náš psí průvodce

Cesta k vodopádům

Vodopády s jezírky
 
Vodopády Ouzoud

Vodopády Ouzoud

Vodopády Ouzoud

Pod vodopády opět musíme čelit několika otravným lidem, kteří nám nabízí plavbu na loďce, posezení v restauraci, atd. Odtud stoupá další pěšina směrem nahoru do vesnice. Je obklopena stánky s cetkami a restauracemi. Na jedné terase s výhledem na vodopád si dáváme mátový čaj. Zde nás také opouští náš psí průvodce.  Kousek od cesty vidíme další makaky, tentokrát bez nikoho, kdo by za ně inkasoval. 

Makak magot

 K parkovišti už je to jen kousek. Ještě máme trochu času, tak si prohlížíme čerstvě opravené centrum vesnice s novým parkem. Zde se po dlouhé době a naposled potkáváme s naším psím průvodcem, který spí na chodníku a už o nás nejeví zájem. 

Centrum vesnice Ouzoud

Cestou minibusem pozoruji zdejší kopcovitou krajinu, celou cestu na pozadí je vidět pohoří Atlas.

Typická vesnice na cestě z Ouzoudu do Marrákeše

Další vesnice na cestě mezi Ouzoudem a Marrákešem

Po návratu do Marrákeše jdeme ještě na autobusové nádraží koupit jízdenky do města Essaouira na pobřeží.


POKRAČUJ DÁLE




Žádné komentáře:

Okomentovat