4. den
Na dnešní den máme koupené jízdenky na autobus do města Essaouira, které leží na pobřeží asi 200 km západně od Marrákeše. Jde o místní autobus, který vyjíždí z hlavního autobusového nádraží nedaleko hostelu. Jak je v Maroku obvyklé, nádraží sestává z velké haly, po jejímž obvodu jsou prodejní okénka jednotlivých dopravních společností. Celou halu napříč křižují naháněči, kteří se snaží co nejvíce lidí nalákat k okénku právě jejich společnosti. Celou halou tak létají názvy všech možných měst. Po průchodu halou následuje samotné nádraží s nástupišti. Náš nepříliš starý autobus Volvo je již přistaven. V interiéru je sice vše pokryto slabou vrstvičkou špíny, celkově je to ale lepší, než jsme čekali. I každý autobus má svého naháněče (někde jsem viděl i dva, záleží na počtu dveří) Ten slouží zároveň i jako průvodčí a prodává lístky těm, co přistoupí na trase. Nyní krouží kolem autobusu po nástupišti a hlasitým zvoláním plas, plas, plas, … oznamuje do okolí, že jsou ještě volná místa. Mezi tím občas autobusem prochází autobusem zvláštní osoby, které se buď modlí nebo žebrají. Další člověk zde nabízí nějaké záračné prášky, které zaberou na všechno, takový teleshopping na živo. Autobus vyjíždí z nádraží a pomalu popojíždí přilehlou ulicí, zatímco naháněč střídavě visí z otevřených dveří nebo běží po ulici vedle autobusu a snaží se obsadit poslední místa. Za chvíli je autobus plný, takže se může jet. Projíždíme novou částí Marrákeše, kterou vybudovali Francouzi. Na rozdíl od Mediny je to rozdílný svět, který se moc neliší od jižní Evropy. Míjíme luxusně vypadající budovu vlakového nádraží, vlakové soupravy vypadají na první pohled stejně, jako u nás. Krajina mezi Marrákešem a pobřežím moře je celkem nudná, vyprahlá a kamenitá. Ve vesnicích a městech, kterými projíždíme, je velký nepořádek. V polovině cesty je pauza v nějakém menším městě. Kolem jsou stánky s občerstvením, cestující z autobusu otravuje několik žebráků. Mám hlad, tak si dávám chlebovou placku plněnou grilovaným masem. Cesta do Essaouiry trvá asi dvě hodiny, několik kilometrů před pobřežím přibývá stromů, přestává být vedro a na obloze se objevují mraky.
Město Essaouira bylo založeno až v 18. století, přesto jeho centrum působí, jakoby vzniklo ve středověku. Nádraží a jeho okolí v Essaouiře je nechutné a zaneřáděné. Čím více se ale blížíme k centru, tím je město příjemnější. Centrum města – Medina je také obehnáno masivními hradbami. Je zapsáno v seznamu památek UNESCO. My do něj vcházíme branou Bab Doukkala a ihned se ocitáme na hlavní ulici, která vede napříč celou Medinou. Je obklopena stánky hlavně s různými oříšky, datlemi, fíky a různými sladkostmi. Jinak tato ulice působí spíše dojmem, jakoby zde nedávno skončila válka.
Proto z ní zahýbáme do bočních uliček, které jsou mnohem zajímavější. Procházíme uličkami bývalého židovského ghetta zvaného Mellah, které už však Židé dávno opustili. Zde zase převažují nepotravinové obchůdky s látkami, koberci, oblečením a dalšími výrobky. V jedné z uliček si dáváme oběd – bagety, které nám přímo dle našich přání naplnili čerstvou zeleninou a masem.
Po obědě se rozhodujeme, že si Medinu necháme na později a půjdeme se podívat k přístavu a na pláž. Přístav se nachází hned za Medinou. Je zde živo, loví se zde ryby, které se zde ihned připravují a grilují, na vodě je zakotveno mnoho starých dřevěných lodí a menších člunů. Voda přímo v přístavu vypadá a smrdí jako žumpa, stéká sem potok plný splašků, rybáři do vody házejí zbytky ryb, kterými se pak živí hejna racků. Vedle přístavu stojí v moři velká obranná bašta Skala du Port. Za vstupné se jdeme podívat nahoru, odkud je pěkný výhled na město, moře, přístav i na písečnou pláž.
Pláž je od bašty vzdálena jen několik set metrů. Táhne se od města mnoho kilometrům jih. Je téměř prázdná, protože není zrovna počasí na koupání, přesto ale Zuzka neodolá a na tři minuty si jde zaplavat. Mně se moc nechce, proto čekám na pláži.
Čas do odjezdu autobusu se krátí, takže ještě jdeme do města projít Medinu. Na rozdíl od Marrákeše to tu působí mnohem klidněji, upraveněji a čistěji a ani zdejší obyvatelé nejsou tolik otravní. Protože město není moc staré, žádné příliš významné památky tu nejsou, i přesto je procházka uličkami v centru zajímavá a má své kouzlo. Většina domů má bílé fasády s modrými okenicemi. Největšími dominantami Mediny jsou hodinová věž zastavěná do městských hradeb a Velká mešita.
Zjišťujeme, že i v Medině jsou přístupné hradby s baštami s výhledem na moře, dokonce zdarma.
Po prohlídce města jdeme zpět na autobus. Nádraží a jeho okolí nám přijde ještě nechutnější, než dopoledne. Při odjezdu se opakuje stejný scénář s naháněčem a obsazováním autobusu jako ráno. Cesta zpět rychle uteče. Další den se chceme podívat do údolí Ourika v pohoří Atlas, jdeme proto zkusit zjistit, jestli tam jezdí nějaký autobus. Bohužel se nám od vychytralého prodavače lístků na autobusovém nádraží nedorozuměním podařilo koupit výlet turistickým minibusem i s průvodcem.
Město Essaouira bylo založeno až v 18. století, přesto jeho centrum působí, jakoby vzniklo ve středověku. Nádraží a jeho okolí v Essaouiře je nechutné a zaneřáděné. Čím více se ale blížíme k centru, tím je město příjemnější. Centrum města – Medina je také obehnáno masivními hradbami. Je zapsáno v seznamu památek UNESCO. My do něj vcházíme branou Bab Doukkala a ihned se ocitáme na hlavní ulici, která vede napříč celou Medinou. Je obklopena stánky hlavně s různými oříšky, datlemi, fíky a různými sladkostmi. Jinak tato ulice působí spíše dojmem, jakoby zde nedávno skončila válka.
 |
| Essaouira - brána do Mediny Bab Doukkala |
 |
| Essaouira -hlavní ulice v Medině |
Proto z ní zahýbáme do bočních uliček, které jsou mnohem zajímavější. Procházíme uličkami bývalého židovského ghetta zvaného Mellah, které už však Židé dávno opustili. Zde zase převažují nepotravinové obchůdky s látkami, koberci, oblečením a dalšími výrobky. V jedné z uliček si dáváme oběd – bagety, které nám přímo dle našich přání naplnili čerstvou zeleninou a masem.
 |
| Essaouira - jedna z uliček v Mellahu |
 |
| Essaouira - zákoutí v Mellahu |
 |
| Essaouira - náměstíčko v Mellahu |
 |
| Essaouira - trh s koberci |
Po obědě se rozhodujeme, že si Medinu necháme na později a půjdeme se podívat k přístavu a na pláž. Přístav se nachází hned za Medinou. Je zde živo, loví se zde ryby, které se zde ihned připravují a grilují, na vodě je zakotveno mnoho starých dřevěných lodí a menších člunů. Voda přímo v přístavu vypadá a smrdí jako žumpa, stéká sem potok plný splašků, rybáři do vody házejí zbytky ryb, kterými se pak živí hejna racků. Vedle přístavu stojí v moři velká obranná bašta Skala du Port. Za vstupné se jdeme podívat nahoru, odkud je pěkný výhled na město, moře, přístav i na písečnou pláž.
 |
| Obranná bašta Skala du Port |
 |
| Obranná bašta Skala du Port |
 |
| Vyhlídka z obranné bašty Skala du Port |
 |
| Racek na baště Skala du Port |
 |
| Essaouira - pohled na Medinu |
 |
| Essaouira - pohled z bašty k přístavu |
 |
| Essaouira - pohled z bašty k přístavu |
 |
| Essaouira - přístav |
 |
| Essaouira - přístav |
Pláž je od bašty vzdálena jen několik set metrů. Táhne se od města mnoho kilometrům jih. Je téměř prázdná, protože není zrovna počasí na koupání, přesto ale Zuzka neodolá a na tři minuty si jde zaplavat. Mně se moc nechce, proto čekám na pláži.
 |
| Essaouira - pláž |
 |
| Essaouira - pláž s Medinou v pozadí |
Čas do odjezdu autobusu se krátí, takže ještě jdeme do města projít Medinu. Na rozdíl od Marrákeše to tu působí mnohem klidněji, upraveněji a čistěji a ani zdejší obyvatelé nejsou tolik otravní. Protože město není moc staré, žádné příliš významné památky tu nejsou, i přesto je procházka uličkami v centru zajímavá a má své kouzlo. Většina domů má bílé fasády s modrými okenicemi. Největšími dominantami Mediny jsou hodinová věž zastavěná do městských hradeb a Velká mešita.
 |
| Medina s opevněním a jednou z mnoha bran |
 |
| Essaouira - jedno z náměstíček v Medině |
 |
| Essaouira - trhy v Medině |
 |
| Essaouira - hodinová věž |
 |
| Essaouira - pohled k Velké mešitě |
 |
| Essaouira - tato brána dělí Medinu na dvě části |
 |
| Essaouira - ulička v Medině |
 |
| Essaouira - ulička v Medině |
 |
| Essaouira - v Medině najdeme i různé průchody |
 |
| Essaouira - turističtější část Mediny |
Zjišťujeme, že i v Medině jsou přístupné hradby s baštami s výhledem na moře, dokonce zdarma.
 |
| Essaouira - procházka po hradbách |
 |
| Essaouira - jedna z bašt kolem Mediny |
Po prohlídce města jdeme zpět na autobus. Nádraží a jeho okolí nám přijde ještě nechutnější, než dopoledne. Při odjezdu se opakuje stejný scénář s naháněčem a obsazováním autobusu jako ráno. Cesta zpět rychle uteče. Další den se chceme podívat do údolí Ourika v pohoří Atlas, jdeme proto zkusit zjistit, jestli tam jezdí nějaký autobus. Bohužel se nám od vychytralého prodavače lístků na autobusovém nádraží nedorozuměním podařilo koupit výlet turistickým minibusem i s průvodcem.
5. den
Jak jsem již výše psal, čeká nás dnes výlet do údolí Ourika. Údolí začíná na úpatí pohoří Atlas asi 30 km od Marrákeše a dalších 30 km se zařezává hluboko do pohoří. Našim cílem je vesnice Seti fatma v horní části údolí, odkud vychází stezky do hor a k vodopádům. Minibus pro 16 lidí vyjíždí z centra města a kromě nás jedou Němci, Argentinci, Španělé a nevím, kdo ještě. Na začátku údolí děláme přestávku na focení.
Další zastávka je v malé botanické zahrádce, kde nám představují zdejší rostliny a co se z nich všechno dá vyrobit. Následuje ukázka výroby arganového oleje a krátké představení zdejších produktů.
Asi po deseti kilometrech zastavujeme ve vesnici Seti Fatma. Ta je postavena v horní části údolí Ourika, které je zde už docela úzké. Tvoří ji shluk domů s typickou oranžovo-hnědou barvou, uprostřed stojí mešita. Vesnici půlí horská říčka. Všude je plno stánků se suvenýry a hliněnými nádobami na tajine a celkově to tu působí dost turisticky.
Přichází k nám průvodce, který nás má zavést k vodopádům. Nám se ale s průvodcem a celou skupinou moc nechce, takže se odtrháváme s tím, že si vše obejdeme sami a v určenou hodinu se vrátíme k minibusu. Jdeme tedy napřed směrem k vodopádům. Pěšinka nejdříve stoupá mezi stánky se suvenýry, později stoupá po velkých balvanech prudce nahoru. Začíná trochu pršet, takže balvany dost kloužou. Nechápeme, jak to mohou zvládat místní ženy zahalené od hlavy až k patě v sandálech. Za chvíli konečně přicházíme k vodopádu.
Nemůžeme ale najít cestu dále nahoru. Proto si dáváme mátový čaj a čekáme, až dorazí naše skupinka s průvodcem. Zde je to poprvé a naposled, co se nás pokusil nějaký prodejce ošidit při vracení peněz, naštěstí mu to neprošlo. Po vypití čaje konečně přichází průvodce se skupinou a my zjišťujeme, že jediná cesta nahoru vede kolem nenápadného pána sedícího poblíž, který má vedle sebe položený kovový žebřík. Jakmile mu turista zaplatí, přistaví žebřík ke skále, aby po něm mohl vylézt. Nakonec se tedy přidáváme k naší skupině a platit nic nemusíme. Cesta za žebříkem dále stoupá nahoru a nám se otevírají čím dál pěknější výhledy na vodopády a do údolí. Na nejvyšším bodě stojí přístřešek se sedačkami a stolky, kde se opět prodává čaj a pomerančová šťáva.
Odtud postupně klesáme zpět do vesnice. Nejstarší členové skupiny, dva Argentinci , už mají dost a vypadají, že každou chvíli dostanou infarkt. Každou chvíli na ně musíme čekat. Dole ve vesnici už čeká minibus, který nás má nyní zavézt asi o kilometr níže, kde bude oběd. Všichni už čekáme v minibusu, jen oba Argentinci chybí. Po nějaké době přichází s tím, že byli nakupovat. Ani ne kilometrová cesta na oběd trvá dlouho, protože se na hlavní ulici vytvořila zácpa z turistických minibusů a taxíků. Za chvíli zastavujeme před restaurací. Všichni jdou dovnitř, ale na nás působí podnik moc luxusně. Vůbec nepochybuji o tom, že ceny za jídlo budou vyšší o provizi pro organizátora výletu a možná i pro průvodce, který s námi jel až sem. Jdeme tedy opačným směrem hledat něco jiného. Kousek odtud je mnohem skromnější venkovní restaurace, kde si poprvé dáváme místní jídlo tajine za usmlouvanou cenu, zdarma je k tomu i mátový čaj. Tajine je místní jídlo, které se dělá na ohni ve speciálních keramických nádobách a obsahuje hlavně brambory s různou zeleninou, olejem a kořením. Často zde bývá i maso. Chutná to perfektně.
Cestou zpět k minibusu si Zuzka ještě kupuje kosmetický arganový olej a oba dohromady si kupujeme lahvičku arganového oleje v potravinářské verzi. Na zpáteční cestě se ještě na chvíli zastavujeme v typickém berberském domě. Je to přízemní hliněná stavba, jejíž části jsou soustředěny kolem vnitřního dvorku. Součástí je i malý vodní mlýn. Dům je stále obydlen, majitelka právě vaří v kuchyni.
Obývací pokoj mi připomíná čajovnu. Po návratu do Marrakeše je ještě celkem brzy, jdeme tedy do Mediny najít mešitu sv. Josefa, která byla při naší poslední procházce Medinou zavřená a měla by být jednou z nejpěknějších památek města. Bohužel se nám ji najít nepodaří, místo toho nechtěně končíme ve spárech místních vychytralců v koželužnách, za jejichž pětiminutovou prohlídku chtějí nejdříve 100 dirhamů za jednoho (asi 500Kč). Já jsem ale jejich službu ocenil na pouhý zlomek, vylovil jsem z kapsy pár kovových mincí, dal je naštvaně vypadajícímu “průvodci“ a odešli jsme pryč. Bohužel po chvíli zjišťujeme, že jsme opět ztraceni někde uprostřed obrovské Mediny a trvá nám dlouho, než se z ní dostaneme ven.
Cestou do hostelu si jdeme opět dát polévku s chlebovou plackou tam, kde naposled. Opět tu potkáváme obchodníka s koberci Azize, který si k nám přisedne ke stolu a věnuje nám i jednu kávu. Sedíme tu s ním asi přes hodinu, je to snad první člověk, který po nás nic nechce, nic nám nevnucuje a chce se jen normálně bavit. Říká, že dodává koberce do mnoha zemí včetně České republiky a mnoho zemí díky svým obchodům navštívil. Dává nám malou lekci arabského písma. Nakonec nás pozve vedle do svého domu na čaj. Chvíli sedíme v obýváku, pijeme čaj, chováme si jeho kočku a křečka, ukazuje nám nějaké fotky a nakonec se spolu fotíme ve zdejším oblečení. Překvapená manželka s dcerou nás jen pozdraví, jinak se ale zdržují v ústraní.
 |
| Začátek údolí Ourika |
 |
| Začátek údolí Ourika |
Další zastávka je v malé botanické zahrádce, kde nám představují zdejší rostliny a co se z nich všechno dá vyrobit. Následuje ukázka výroby arganového oleje a krátké představení zdejších produktů.
 |
| Botanická zahrádka v údolí Ourika |
 |
| Botanická zahrádka v údolí Ourika |
 |
| Botanická zahrada v údolí Ourika |
 |
| Lisování arganového oleje |
Asi po deseti kilometrech zastavujeme ve vesnici Seti Fatma. Ta je postavena v horní části údolí Ourika, které je zde už docela úzké. Tvoří ji shluk domů s typickou oranžovo-hnědou barvou, uprostřed stojí mešita. Vesnici půlí horská říčka. Všude je plno stánků se suvenýry a hliněnými nádobami na tajine a celkově to tu působí dost turisticky.
 |
| Vesnice Seti Fatma v údolí Ourika |
 |
| Obědvat se tu dá přímo uprostřed řeky |
 |
| Hlavní ulice ve vesnici Seti fatma |
Přichází k nám průvodce, který nás má zavést k vodopádům. Nám se ale s průvodcem a celou skupinou moc nechce, takže se odtrháváme s tím, že si vše obejdeme sami a v určenou hodinu se vrátíme k minibusu. Jdeme tedy napřed směrem k vodopádům. Pěšinka nejdříve stoupá mezi stánky se suvenýry, později stoupá po velkých balvanech prudce nahoru. Začíná trochu pršet, takže balvany dost kloužou. Nechápeme, jak to mohou zvládat místní ženy zahalené od hlavy až k patě v sandálech. Za chvíli konečně přicházíme k vodopádu.
 |
| Jeden z vodopádů nad vesnicí Seti Fatma |
Nemůžeme ale najít cestu dále nahoru. Proto si dáváme mátový čaj a čekáme, až dorazí naše skupinka s průvodcem. Zde je to poprvé a naposled, co se nás pokusil nějaký prodejce ošidit při vracení peněz, naštěstí mu to neprošlo. Po vypití čaje konečně přichází průvodce se skupinou a my zjišťujeme, že jediná cesta nahoru vede kolem nenápadného pána sedícího poblíž, který má vedle sebe položený kovový žebřík. Jakmile mu turista zaplatí, přistaví žebřík ke skále, aby po něm mohl vylézt. Nakonec se tedy přidáváme k naší skupině a platit nic nemusíme. Cesta za žebříkem dále stoupá nahoru a nám se otevírají čím dál pěknější výhledy na vodopády a do údolí. Na nejvyšším bodě stojí přístřešek se sedačkami a stolky, kde se opět prodává čaj a pomerančová šťáva.
 |
| Pohled na vodopády z protější skály |
 |
| Pohled ze stejného místa opačným směrem |
 |
| Pohled do horní části údolí Ourika |
 |
| Údolí Ourika |
 |
| Vesnice Seti fatma |
 |
| Zdejší typické obydlí |
Odtud postupně klesáme zpět do vesnice. Nejstarší členové skupiny, dva Argentinci , už mají dost a vypadají, že každou chvíli dostanou infarkt. Každou chvíli na ně musíme čekat. Dole ve vesnici už čeká minibus, který nás má nyní zavézt asi o kilometr níže, kde bude oběd. Všichni už čekáme v minibusu, jen oba Argentinci chybí. Po nějaké době přichází s tím, že byli nakupovat. Ani ne kilometrová cesta na oběd trvá dlouho, protože se na hlavní ulici vytvořila zácpa z turistických minibusů a taxíků. Za chvíli zastavujeme před restaurací. Všichni jdou dovnitř, ale na nás působí podnik moc luxusně. Vůbec nepochybuji o tom, že ceny za jídlo budou vyšší o provizi pro organizátora výletu a možná i pro průvodce, který s námi jel až sem. Jdeme tedy opačným směrem hledat něco jiného. Kousek odtud je mnohem skromnější venkovní restaurace, kde si poprvé dáváme místní jídlo tajine za usmlouvanou cenu, zdarma je k tomu i mátový čaj. Tajine je místní jídlo, které se dělá na ohni ve speciálních keramických nádobách a obsahuje hlavně brambory s různou zeleninou, olejem a kořením. Často zde bývá i maso. Chutná to perfektně.
 |
| Tajine |
Cestou zpět k minibusu si Zuzka ještě kupuje kosmetický arganový olej a oba dohromady si kupujeme lahvičku arganového oleje v potravinářské verzi. Na zpáteční cestě se ještě na chvíli zastavujeme v typickém berberském domě. Je to přízemní hliněná stavba, jejíž části jsou soustředěny kolem vnitřního dvorku. Součástí je i malý vodní mlýn. Dům je stále obydlen, majitelka právě vaří v kuchyni.
 |
| Nádvoří hliněného berberského domu |
 |
| Obývák připomíná naše čajovny |
 |
| Dosud používaný vodní mlýn na obilí |
 |
| Kuchyň v berberském domě |
Obývací pokoj mi připomíná čajovnu. Po návratu do Marrakeše je ještě celkem brzy, jdeme tedy do Mediny najít mešitu sv. Josefa, která byla při naší poslední procházce Medinou zavřená a měla by být jednou z nejpěknějších památek města. Bohužel se nám ji najít nepodaří, místo toho nechtěně končíme ve spárech místních vychytralců v koželužnách, za jejichž pětiminutovou prohlídku chtějí nejdříve 100 dirhamů za jednoho (asi 500Kč). Já jsem ale jejich službu ocenil na pouhý zlomek, vylovil jsem z kapsy pár kovových mincí, dal je naštvaně vypadajícímu “průvodci“ a odešli jsme pryč. Bohužel po chvíli zjišťujeme, že jsme opět ztraceni někde uprostřed obrovské Mediny a trvá nám dlouho, než se z ní dostaneme ven.
 |
| Koželužna v Marrakechi |
Cestou do hostelu si jdeme opět dát polévku s chlebovou plackou tam, kde naposled. Opět tu potkáváme obchodníka s koberci Azize, který si k nám přisedne ke stolu a věnuje nám i jednu kávu. Sedíme tu s ním asi přes hodinu, je to snad první člověk, který po nás nic nechce, nic nám nevnucuje a chce se jen normálně bavit. Říká, že dodává koberce do mnoha zemí včetně České republiky a mnoho zemí díky svým obchodům navštívil. Dává nám malou lekci arabského písma. Nakonec nás pozve vedle do svého domu na čaj. Chvíli sedíme v obýváku, pijeme čaj, chováme si jeho kočku a křečka, ukazuje nám nějaké fotky a nakonec se spolu fotíme ve zdejším oblečení. Překvapená manželka s dcerou nás jen pozdraví, jinak se ale zdržují v ústraní.
6. den
Dnes začíná náš výše zmíněný dvoudenní výlet na okraj Sahary do písečných dun. Cestou navštívíme několik dalších zajímavostí. Už nemáme v plánu se po skončení výletu vracet do Marrákeše, proto si balíme všechny věci a definitivně opouštíme hostel. V 7 hodin ráno nás přišel pán vyzvednout přímo do hostelu, od něj nás zavezl do centra města na stanoviště minibusů. Cesta vede z Marrákeše směrem na jihovýchod. Po silnici plné serpentin překonáváme pohoří Atlas, nahoře děláme fotografickou pauzu s výhledem na hory.
Další zastávka je u opevněné vesnice Ait Benhaddou. Nejdříve zastavujeme asi kilometr před vesnicí na kopečku, odkud je na ni nejpěknější výhled. Ait Benhaddou je ve skutečnosti opevněnou kasbou, tzn. Vesnicí, kde žila pouze jedna rodina a lidé na ní závislí. Domy byly stavěny pouze dočasně z hlíny, pokud přišly větší deště, byly poškozovány. Dnes zde žije jen několik posledních lidí, většina staveb je prázdná, případně jsou v nich obchůdky se suvenýry a koberci. Chybí zde totiž voda, protože zdejší řeka je většinu roku vyschlá. V uličkách vesnice se skrývá i nenápadná mešita či synagoga. V posledních desetiletích se zde natáčelo mnoho filmů, např. Princ z Persie, Gladiátor a mnoho dalších. Právě díky filmařům byla většina domů opravena a vesnice patří k nejzachovalejším v Maroku. Patří mezi památky UNESCO. Celou kasbu procházíme s průvodcem (bez něj snad návštěva ani není možná). Uvnitř je několik úzkých uliček se schodišti, které postupně stoupají k vrcholu skály, kde stojí malá stavba, která sloužila jako pozorovatelna blížících se nepřátel. Je odtud pěkný výhled. Krajina se zde podobá spíše poušti, jen kolem vyschlé řeky roste pás palem.
Po prohlídce jsme odvedeni do nové části vesnice, která leží na druhé straně řeky. Hned jsme s celou skupinou nasměrováni do draze působící restaurace, kam však odmítáme jít a jdeme se ven živit našimi nakoupenými zásobami. Na rozdíl od Marrákeše zde bohužel není žádný obyčejný obchod nebo stánek, všechny restaurace působí dost turisticky a draze.
Po dalším úseku jízdy stavíme ve městě Ouarzazate. Město bylo založeno Francouzi až ve 20. Letech 20. Století, v 80 letech se pokusili z města udělat velkou turistickou základnu s mnoha hotely s tím, že se město stane významnou zastávkou turistů při cestě do pouště. Mnoho hotelů ale zůstalo nedokončeno. Později se město stalo základním táborem filmařů a nedaleko odtud byla postavena filmová studia The Atlas Corporation. Dali nám zde ale jen 15 minut času. Na jednu stranu od parkoviště stojí nějaké filmové muzeum, na protější straně velká kasba. Oproti té v Ait Benhaddou je mnohem velkolepější, ale protože stojí skoro na rovině, není tak malebná. Celou si ji obcházíme alespoň zvenku, opět nás otravuje samozvaný průvodce s tím, že na prohlídku potřebujeme někoho místního. Děláme si několik fotek kasby a vracíme se zpět k minibusu, do kterého mezi tím přistoupily dvě Francouzky.
Cestou nám řidič asi 2x zastavuje před obchodem, abychom si mohli něco koupit. Ve zdejších obchodech se bohužel nedá koupit skoro nic, většinu sortimentu tvoří jen předražené sušenky z dovozu. Po projití celého obchodu odcházím jen se suchary a roztíracím sýrem, navíc předraženým. Na druhou stranu jsem při průjezdu několika vesnicemi viděl plno stánků s ovocem, polévkami a plackami. K večeru minibus odbočuje z hlavní silnice do údolí Dades, kterým projíždí asi půl hodiny. Z obou stran je obklopeno skalami, na dně údolí stojí vesničky a kolem nich jsou políčka a palmy.
Už za tmy zastavujeme u malého hotelu. Uvnitř je pěkně vyzdoben, dostáváme dokonce pokoj jen pro sebe i se skromnou koupelnou. Jako obvykle to vypadá, že povlečení na postelích už nějakou dobu nikdo neměnil. Přesto jsme na tomto pobytu takový luxus ještě neměli a ani už mít nebudeme. Za chvíli jsme svoláni do jídelny, kde se shromáždilo několik výletních skupin najednou. Následuje večeře, která je také v ceně výletu. Ta se skládá z polévky s plackou a pak z tajinu, kuskusu a kuřecího masa. Opět se zde projevuje arabská drzost tím, že číšník chce na závěr zaplatit lahev vody, kterou před večeří položil na každý stůl, aniž by se někoho ptal. Naštěstí nás sedí u stolu 6. Takže se skládáme všichni a nevyjde to draho. V čele restaurace bubnují Berbeři na bubínky. My ale hned po večeři odcházíme přesvědčeni o tom, že každou chvíli některý z nich začne obcházet hosty a vybírat peníze. V noci je venku v údolí i v pokoji zima, topení v hotelu není.
 |
| Přejezd Velkého Atlasu |
 |
| Velký Atlas |
 |
| Velký Atlas |
 |
| Vesnička v podhůří Atlasu |
Další zastávka je u opevněné vesnice Ait Benhaddou. Nejdříve zastavujeme asi kilometr před vesnicí na kopečku, odkud je na ni nejpěknější výhled. Ait Benhaddou je ve skutečnosti opevněnou kasbou, tzn. Vesnicí, kde žila pouze jedna rodina a lidé na ní závislí. Domy byly stavěny pouze dočasně z hlíny, pokud přišly větší deště, byly poškozovány. Dnes zde žije jen několik posledních lidí, většina staveb je prázdná, případně jsou v nich obchůdky se suvenýry a koberci. Chybí zde totiž voda, protože zdejší řeka je většinu roku vyschlá. V uličkách vesnice se skrývá i nenápadná mešita či synagoga. V posledních desetiletích se zde natáčelo mnoho filmů, např. Princ z Persie, Gladiátor a mnoho dalších. Právě díky filmařům byla většina domů opravena a vesnice patří k nejzachovalejším v Maroku. Patří mezi památky UNESCO. Celou kasbu procházíme s průvodcem (bez něj snad návštěva ani není možná). Uvnitř je několik úzkých uliček se schodišti, které postupně stoupají k vrcholu skály, kde stojí malá stavba, která sloužila jako pozorovatelna blížících se nepřátel. Je odtud pěkný výhled. Krajina se zde podobá spíše poušti, jen kolem vyschlé řeky roste pás palem.
 |
| Ait Benhaddou |
 |
| Ait Benhaddou |
 |
| Ait Benhaddou - opevnění |
 |
| Ait Benhaddou - vše je postaveno z hlíny |
 |
| Ait Benhaddou - uvnitř vesnice |
 |
| Ait Benhaddou - místní umělec |
 |
| Ait Benhaddou - strážní budova na nejvyšším místě vesnice |
 |
| Ait Benhaddou - pohled na vesnici od strážní budovy |
 |
| Pohled z Ait Benhaddou na sousední vesnici |
 |
| Ait Benhaddou - koryto řeky je většinou vyschlé |
 |
| Kolem Ait Benhaddou je pouštní krajina |
Po prohlídce jsme odvedeni do nové části vesnice, která leží na druhé straně řeky. Hned jsme s celou skupinou nasměrováni do draze působící restaurace, kam však odmítáme jít a jdeme se ven živit našimi nakoupenými zásobami. Na rozdíl od Marrákeše zde bohužel není žádný obyčejný obchod nebo stánek, všechny restaurace působí dost turisticky a draze.
Po dalším úseku jízdy stavíme ve městě Ouarzazate. Město bylo založeno Francouzi až ve 20. Letech 20. Století, v 80 letech se pokusili z města udělat velkou turistickou základnu s mnoha hotely s tím, že se město stane významnou zastávkou turistů při cestě do pouště. Mnoho hotelů ale zůstalo nedokončeno. Později se město stalo základním táborem filmařů a nedaleko odtud byla postavena filmová studia The Atlas Corporation. Dali nám zde ale jen 15 minut času. Na jednu stranu od parkoviště stojí nějaké filmové muzeum, na protější straně velká kasba. Oproti té v Ait Benhaddou je mnohem velkolepější, ale protože stojí skoro na rovině, není tak malebná. Celou si ji obcházíme alespoň zvenku, opět nás otravuje samozvaný průvodce s tím, že na prohlídku potřebujeme někoho místního. Děláme si několik fotek kasby a vracíme se zpět k minibusu, do kterého mezi tím přistoupily dvě Francouzky.
 |
| Kasba ve městě Ouarzazate |
 |
| Kasba ve městě Ouarzazate |
Cestou nám řidič asi 2x zastavuje před obchodem, abychom si mohli něco koupit. Ve zdejších obchodech se bohužel nedá koupit skoro nic, většinu sortimentu tvoří jen předražené sušenky z dovozu. Po projití celého obchodu odcházím jen se suchary a roztíracím sýrem, navíc předraženým. Na druhou stranu jsem při průjezdu několika vesnicemi viděl plno stánků s ovocem, polévkami a plackami. K večeru minibus odbočuje z hlavní silnice do údolí Dades, kterým projíždí asi půl hodiny. Z obou stran je obklopeno skalami, na dně údolí stojí vesničky a kolem nich jsou políčka a palmy.
 |
| Údolí Dades |
 |
| Údolí Dades |
Už za tmy zastavujeme u malého hotelu. Uvnitř je pěkně vyzdoben, dostáváme dokonce pokoj jen pro sebe i se skromnou koupelnou. Jako obvykle to vypadá, že povlečení na postelích už nějakou dobu nikdo neměnil. Přesto jsme na tomto pobytu takový luxus ještě neměli a ani už mít nebudeme. Za chvíli jsme svoláni do jídelny, kde se shromáždilo několik výletních skupin najednou. Následuje večeře, která je také v ceně výletu. Ta se skládá z polévky s plackou a pak z tajinu, kuskusu a kuřecího masa. Opět se zde projevuje arabská drzost tím, že číšník chce na závěr zaplatit lahev vody, kterou před večeří položil na každý stůl, aniž by se někoho ptal. Naštěstí nás sedí u stolu 6. Takže se skládáme všichni a nevyjde to draho. V čele restaurace bubnují Berbeři na bubínky. My ale hned po večeři odcházíme přesvědčeni o tom, že každou chvíli některý z nich začne obcházet hosty a vybírat peníze. V noci je venku v údolí i v pokoji zima, topení v hotelu není.
7. den
Brzy ráno se začíná snídaní, která je ve formě švédského stolu, je zde čaj, káva chlebové placky, ale nejlepší jsou placky s medem, které připomínají naše palačinky. Minibus nás veze údolím Dades zase zpět k hlavní silnici, odkud pokračuje do města Tinerhir. Z něj odbočuje do údolí Todra, po několika kilometrech nám staví na vyhlídce a po dalších několika kilometrech konečně vystupujeme v jedné z údolních vesniček.
Přebírá si nás místní průvodce a vede nás dnem údolí přes zelená políčka, na kterých pracují místní vesničané. Na kraji vesnice vstupujeme do jednoho z hliněných domů. Dostáváme čaj, pak následuje ukázka ručního tkaní koberců a pak ukázka samotných koberců, ze které se ale postupně stává obyčejná předváděčka s možností zakoupení jednoho z nich. Nikdo nic nekoupil, takže nás průvodce vede vesnicí zpět k minibusu. Cestou s námi jdou místní děti, strkají nám do rukou zvířátka upletená z trávy a žebrají o nějaké dirhamy.
Minibusem pokračujeme dále údolím, které se postupně zužuje. Zde opět zastavujeme. Údolí má na šířku sotva 30 metrů, a je obklopeno téměř kolmými skalními stěnami. Pod jednou z nich se krčí několik domků s restauracemi. Asi po dvaceti minutách jsme nahnáni zpět do minibusu a jedeme pryč. Smysl této zastávky jsem moc nepochopil a dochází mi, že jsme z tohoto zajímavého údolí viděli jen velmi málo, z toho nejvíce času zabrala právě předváděčka koberců. Většina lidí v minibusu ale vypadají jako typičtí pohodlní hoteloví turisté, kterým to nejspíš stačí a zdají se být uspokojeni.
Následuje dlouhá a celkem nudná cesta na jihovýchod na okraj Sahary. Už od rána jsem nejedl nic kromě suché chlebové placky, přitom při průjezdu vesnicemi vidím plno stánků s ovocem, různými plackami, masem, fíky, datlemi a vším možným. Za nějakou dobu stavíme na oběd opět před drahou restaurací. Nejspíše záměrně vybrali takovou restauraci, která stojí u silnice téměř v pustině, kde se nikde v okolí se nedá nic koupit. My si dáváme na venkovním posezení jen pití a jdeme sníst naše poslední nakoupené zásoby. Celý výlet mi trochu připadá jako jedna velká česká předváděcí akce pro důchodce. Při cestě do pouště je krajina stále pustější, stromy jsou vidět jen ve vesnicích v malém počtu. V podvečer přijíždíme do městečka Merzouga, které je vstupní branou do oblasti písečných dun Erg Chebbi. Naše konečná zastávka je až kousek za Merzougou u hotelu, který je tvořen rozlehlou přízemní hliněnou budovou kolem velkého dvora. Bereme si jen nejnutnější věci a jdeme za hotel, kde už čekají velbloudi.
Dvě japonské turistky z našeho minibusu, které vyráží do pouště v pantoflích, s igelitkou v ruce a rouškou přes obličej vypadají komicky. Jízda na velbloudech je dlouhá, nepohodlná a říkám si, že bych si poušť lépe užil pěšky. Asi po pěti kilometrech a hodině a půl jízdy na velbloudech konečně zastavujeme v pouštním táboře s velkými stany. Ty jsou postaveny hned pod jednou z největších písečných dun. Po odpočinku jsme svoláni k večeři do největšího stanu. Podává se tajine s kuřecím masem, po celém dni konečně pořádné jídlo. Dva němečtí členové výpravy se rozhodli dobýt velkou písečnou dunu nad táborem. I když to vypadá, že se dá nahoru vyjít za chvíli, cesta na vrchol jim trvá skoro hodinu. V poušti je úplný klid, je zde slyšet jen vítr a přežvykování odpočívajících velbloudů. Místo stanu jsme se rozhodli, že budeme spát venku, vytahujeme tedy ze stanu matrace a deky a jdeme spát před stan. V noci mě jednou vzbudí silný vítr a zima.
 |
| Tinerhir |
 |
| Začátek údolí Todra |
 |
| Začátek údolí Todra |
 |
| Začátek údolí Todra |
Přebírá si nás místní průvodce a vede nás dnem údolí přes zelená políčka, na kterých pracují místní vesničané. Na kraji vesnice vstupujeme do jednoho z hliněných domů. Dostáváme čaj, pak následuje ukázka ručního tkaní koberců a pak ukázka samotných koberců, ze které se ale postupně stává obyčejná předváděčka s možností zakoupení jednoho z nich. Nikdo nic nekoupil, takže nás průvodce vede vesnicí zpět k minibusu. Cestou s námi jdou místní děti, strkají nám do rukou zvířátka upletená z trávy a žebrají o nějaké dirhamy.
 |
| Zahrady v údolí Todra |
 |
| Hliněná vesnice v údolí Todra |
 |
| Hliněná vesnice v údolí Todra |
 |
| Osli jsou zde nepostradatelní |
 |
| Pohled do útrob vesnice |
 |
| Místní obyvatelka |
Minibusem pokračujeme dále údolím, které se postupně zužuje. Zde opět zastavujeme. Údolí má na šířku sotva 30 metrů, a je obklopeno téměř kolmými skalními stěnami. Pod jednou z nich se krčí několik domků s restauracemi. Asi po dvaceti minutách jsme nahnáni zpět do minibusu a jedeme pryč. Smysl této zastávky jsem moc nepochopil a dochází mi, že jsme z tohoto zajímavého údolí viděli jen velmi málo, z toho nejvíce času zabrala právě předváděčka koberců. Většina lidí v minibusu ale vypadají jako typičtí pohodlní hoteloví turisté, kterým to nejspíš stačí a zdají se být uspokojeni.
 |
| Soutěska Todra - horní část |
 |
| Soutěska Todra - horní část |
 |
| Soutěska Todra - horní část |
Následuje dlouhá a celkem nudná cesta na jihovýchod na okraj Sahary. Už od rána jsem nejedl nic kromě suché chlebové placky, přitom při průjezdu vesnicemi vidím plno stánků s ovocem, různými plackami, masem, fíky, datlemi a vším možným. Za nějakou dobu stavíme na oběd opět před drahou restaurací. Nejspíše záměrně vybrali takovou restauraci, která stojí u silnice téměř v pustině, kde se nikde v okolí se nedá nic koupit. My si dáváme na venkovním posezení jen pití a jdeme sníst naše poslední nakoupené zásoby. Celý výlet mi trochu připadá jako jedna velká česká předváděcí akce pro důchodce. Při cestě do pouště je krajina stále pustější, stromy jsou vidět jen ve vesnicích v malém počtu. V podvečer přijíždíme do městečka Merzouga, které je vstupní branou do oblasti písečných dun Erg Chebbi. Naše konečná zastávka je až kousek za Merzougou u hotelu, který je tvořen rozlehlou přízemní hliněnou budovou kolem velkého dvora. Bereme si jen nejnutnější věci a jdeme za hotel, kde už čekají velbloudi.
 |
| Velbloudi jsou připraveni na vycházku do pouště |
 |
| Velbloudí portrét |
Dvě japonské turistky z našeho minibusu, které vyráží do pouště v pantoflích, s igelitkou v ruce a rouškou přes obličej vypadají komicky. Jízda na velbloudech je dlouhá, nepohodlná a říkám si, že bych si poušť lépe užil pěšky. Asi po pěti kilometrech a hodině a půl jízdy na velbloudech konečně zastavujeme v pouštním táboře s velkými stany. Ty jsou postaveny hned pod jednou z největších písečných dun. Po odpočinku jsme svoláni k večeři do největšího stanu. Podává se tajine s kuřecím masem, po celém dni konečně pořádné jídlo. Dva němečtí členové výpravy se rozhodli dobýt velkou písečnou dunu nad táborem. I když to vypadá, že se dá nahoru vyjít za chvíli, cesta na vrchol jim trvá skoro hodinu. V poušti je úplný klid, je zde slyšet jen vítr a přežvykování odpočívajících velbloudů. Místo stanu jsme se rozhodli, že budeme spát venku, vytahujeme tedy ze stanu matrace a deky a jdeme spát před stan. V noci mě jednou vzbudí silný vítr a zima.
8. den
Znovu mě budí až místní Nomád, který nás v 5 ráno svolává zpět k velbloudům. Následuje jízda opět stejnou trasou k hotelu na snídani. Asi po čtvrt hodině už mě to nebaví, za jízdy seskakuji z velblouda a jdu si poušť užít po svém. Procházka po dunách při východu slunce, které vše zbarvuje do červena, je skvělým zážitkem, o který bych přišel, pokud bych se držel programu výletu. Konečně mám taky možnost si poušť pořádně vyfotit.
Snídaně je stejná, jako předchozí ráno. Minibus s turisty se vrací zpět do Marrákeše, my ale máme v plánu vystoupit asi po dvaceti kilometrech jízdy ve městě Erfoud a odtamtud pokračovat místním autobusem na sever země směrem na Fes. Řidič minibusu s tím má ale problém a chce nás spolu s oběma Japonkami vysadit v předcházejícím městě Risani, kde má čekat drahý, předem domluvený taxík do Fesu. To my ale odmítáme, řidič někam telefonuje a nakonec řekne, že nás v Erfoudu vysadí. V Risani nakonec do taxíku nastupují jen zmíněné Japonky, stále s rouškami na obličejích. V Erfoudu po vysazení z minibusu se zase konečně cítíme svobodně. Jdeme hledat autobusové nádraží, které nám nakonec ukáže jeden místní obyvatel. Je tvořeno jen jednou zastávkou na okraji náměstí a prodejnou jízdenek v přilehlém domě. V prodejně využíváme zatím nejodpudivější turecký záchod, jaký jsme kdy viděli. Nakonec kupujeme jízdenky do Azrou, což je město v horách asi 100 kilometrů před Fesem. Zvažujeme, že si někde kus od města postavíme stan a přespíme tam. Asi za půl hodiny přijíždí starší autobus a zjišťujeme, že se musí navíc platit 10 Dh za velká zavazadla přepravovaná v kufru autobusu. I přes to více než dvou set kilometrová trasa vychází proti českým cenám levně. První úsek cesty vede po rovině, pak je ale potřeba napříč překonat pohoří Atlas. Autobus šplhá po serpentinách nahoru do hor a pod námi jsou vidět různá údolí s palmami. Vypadá to, že hlavně pro místní lidi z vesnic je cestování autobusem peklo, někteří zvrací a naháněč jim rozdává sáčky. Po nějaké době to už v autobusu celkem smrdí a množí se v něm mouchy. Následují opět serpentiny dolů a pak průjezd různými náhorními plošinami. Je čím dál větší zima a na zemi se objevuje sníh. Čím déle jedeme, tím více ho přibývá, až je najednou všude bílo. Je to velké překvapení, protože ještě před pár hodinami při nástupu do autobusu bylo docela vedro. Postupně zavrhujeme plán spát ve stanu.
Po příjezdu do Azrou je pořád celkem zima, ale sníh zde není. Hned u nádraží vidíme nějaký starý sešlý hotel, jdeme tedy k němu. Před ním nás oslovují nějací místní (asi) skauti a ukazují nám cestu k místní studentské ubytovně. Je to malý přízemní dům v nejvyšší části města pod lesem. Ubytování je velmi skromné, jsou tu dva pokoje s patrovými postelemi, velká místnost se stolem a sprchy se studenou vodou. Na konci sprch objevujeme i jednu zajímavost. S tureckým záchodem jsme se několikrát setkali už ve východní Evropě, tady to ale dotáhli ještě dál a vybudovali sprchu i s tureckým záchodem dva v jednom. My jsme ale s ubytováním celkem spokojeni a po náročném dni stráveném pouze dlouhým přesunem rychle usínáme.
POKRAČUJ DÁLE
 |
| Písečné duny Erg Chebbi |
 |
| Písečné duny Erg Chebbi |
 |
| Písečné duny Erg Chebbi |
 |
| Písečné duny Erg Chebbi |
 |
| Písečné duny Erg Chebbi |
 |
| Písečné duny Erg Chebbi |
|
| Písečné duny Erg Chebbi |
 |
| Písečné duny Erg Chebbi |
Snídaně je stejná, jako předchozí ráno. Minibus s turisty se vrací zpět do Marrákeše, my ale máme v plánu vystoupit asi po dvaceti kilometrech jízdy ve městě Erfoud a odtamtud pokračovat místním autobusem na sever země směrem na Fes. Řidič minibusu s tím má ale problém a chce nás spolu s oběma Japonkami vysadit v předcházejícím městě Risani, kde má čekat drahý, předem domluvený taxík do Fesu. To my ale odmítáme, řidič někam telefonuje a nakonec řekne, že nás v Erfoudu vysadí. V Risani nakonec do taxíku nastupují jen zmíněné Japonky, stále s rouškami na obličejích. V Erfoudu po vysazení z minibusu se zase konečně cítíme svobodně. Jdeme hledat autobusové nádraží, které nám nakonec ukáže jeden místní obyvatel. Je tvořeno jen jednou zastávkou na okraji náměstí a prodejnou jízdenek v přilehlém domě. V prodejně využíváme zatím nejodpudivější turecký záchod, jaký jsme kdy viděli. Nakonec kupujeme jízdenky do Azrou, což je město v horách asi 100 kilometrů před Fesem. Zvažujeme, že si někde kus od města postavíme stan a přespíme tam. Asi za půl hodiny přijíždí starší autobus a zjišťujeme, že se musí navíc platit 10 Dh za velká zavazadla přepravovaná v kufru autobusu. I přes to více než dvou set kilometrová trasa vychází proti českým cenám levně. První úsek cesty vede po rovině, pak je ale potřeba napříč překonat pohoří Atlas. Autobus šplhá po serpentinách nahoru do hor a pod námi jsou vidět různá údolí s palmami. Vypadá to, že hlavně pro místní lidi z vesnic je cestování autobusem peklo, někteří zvrací a naháněč jim rozdává sáčky. Po nějaké době to už v autobusu celkem smrdí a množí se v něm mouchy. Následují opět serpentiny dolů a pak průjezd různými náhorními plošinami. Je čím dál větší zima a na zemi se objevuje sníh. Čím déle jedeme, tím více ho přibývá, až je najednou všude bílo. Je to velké překvapení, protože ještě před pár hodinami při nástupu do autobusu bylo docela vedro. Postupně zavrhujeme plán spát ve stanu.
 |
| Jen o pár hodin později a o 150 km dále od procházky pouští je všude sníh |
Po příjezdu do Azrou je pořád celkem zima, ale sníh zde není. Hned u nádraží vidíme nějaký starý sešlý hotel, jdeme tedy k němu. Před ním nás oslovují nějací místní (asi) skauti a ukazují nám cestu k místní studentské ubytovně. Je to malý přízemní dům v nejvyšší části města pod lesem. Ubytování je velmi skromné, jsou tu dva pokoje s patrovými postelemi, velká místnost se stolem a sprchy se studenou vodou. Na konci sprch objevujeme i jednu zajímavost. S tureckým záchodem jsme se několikrát setkali už ve východní Evropě, tady to ale dotáhli ještě dál a vybudovali sprchu i s tureckým záchodem dva v jednom. My jsme ale s ubytováním celkem spokojeni a po náročném dni stráveném pouze dlouhým přesunem rychle usínáme.
POKRAČUJ DÁLE
Žádné komentáře:
Okomentovat